Každodenní život v kontrastu...

17. květen 2017 | 21.40 |
› 

Ráno se probudím dříve než musím, jelikož není ranní přednáška ze stylistiky (jupíí mám ji hotovou!). Posbírám si všechny knížky do knihovny, které musím vrátit. Vejdou se mi všechny do batohu, který se dá poměrně snadno unést i s jedenácti knihami. Vyrážím na autobus, který krásně stíhám. Je téměř poloprázdný, najdu si místo k sezení a čtu si cestou do školy. Na nádraží si nakoupím věci nezbytné k přežití následujících hodin a razím na zastávku městské. Na zastávce mi dochází, že mi den předtím propadla lítačka, a tak si kupuji lístky. Městská jede téměř hned, není plná a já si stále můžu číst. Vystoupím u fakulty, kde s úžasem zjistím, že vůbec nevadí, že jsem si nechala přístupovou kartu doma. Lidmi se to tu jen hemží a já se snadno protáhnu s někým s kartou do prosklené budovy. Před přednáškovou místností čekám až skončí lidé před naší hodinou, a také nepotřebuji kartu. Přednáška mě baví, je mi ke zkoušce (příští úterý) a k následným státnicím moc nápomocná. Učitel je skvělý. Poté razím do akademické knihovny, do které mě pustí i bez karty vedlejším přístupem (mimo turniket). Stihnu vše, co mám a letím do vědecké knihovny. Zde najdu v regále knížku, která v databázi nebyla a jásám, že jsem ji sehnala. Po opuštění knihovny se konečně dovolám mamce, za kterou jedu městskou k práci, aby mě mohla vzít domů autem. Doma si dočítám knížku, baštím Ruskou zmrzlinu a užívám si výbornou, grilovanou večeři. Následně usedám k počítači a učím se na zkoušku.


Ráno vstávám dříve, abych dočetla knížky, které musím vrátit. Nestíhám, jak je známo. Nevadí. Vyrážím raději dřív na autobus, jelikož mám vnitřní tušení, že by mi také mohl ujet. V rychlosti balím všechny knížky a modlím se, abych některou nenechala doma. Zamykám vypůjčeným klíčem (sakra kde jsou moje, nevadí, nestíhám, půjčuji si náhradní z věšáku). Automaticky jdu svou ranní rychlochůzí. Cestou koukám na prázdné místo na levém zápěstí ve snaze zjistit, jak se mohlo stát, že jdu bez hodinek. Na zastávce vytáhnu mobil a zjistím, že mám ještě 15 minut k dobru. Nevadí, vytasím knížku a čtu si. Po pěti minutách přijede autobus (brzy) a já nastupuji s dobrým pocitem, že jsem vlastně chvátala naprosto oprávněně. Na nádraží si v přecpaném supermarketu nakoupím něco k snědku, abych neumřela hlady do odpoledne, a energeťák, bez kterého bych nevydržela ready na odpolední učení atd. Na zastávku MHD jdu s myšlenkou, že si nesmím zapomenou koupit jízdenky. Kay. Koupeno. Vzápětí přijíždí městská (na zastávkové tabuli měla jet až za 6 minut...). Mezitím mi ve spěchu sebrat všechny své věci spadne telefon "hubou" na zem. Rána jak blázen. Po zvednutí zjišťuji, že se jen otevřel kryt, ale display žije. Nastoupím do městské, sednu si a čtu. Ujedeme dvě zastávky a mně dochází, že jsem si sice lístky koupila, ale neštípla. Jasný. Chybu napravím a jedeme dál. Telefon padá podruhé, tentokrát z mého klína. Au. Ale stále žije. Zhruba zastávku před fakultou mi dochází, že jsem nechala přístupovou kartu v kabelce, kterou dneska nemám. Pěkné, snad mě někdo pustí dovnitř a pak ještě mě nechají vrátit knížky v akademické knihovně. Na fakultě si otevírám energeťák, který mi bohužel vypění a vyteče na kalhoty a botu. Jasný. Přednášku ve zdraví přežívám a vrhám se do akademické knihovny. Mé oblíbené studijní místo je zabrané (všechny čtyři židle jedním člověkem!), tak jdu dozadu, kde to bývá taky fajn. Nasadím si sluchátka, dočítám knížky a píšu z nich poznámky. Zhruba v půli času, který zde chci strávit, přichází skupinka 7 kluků, kteří si sednou o řadu přede mě. Začnou se bavit nahlas, že je slyším i přes sluchátka (mimochodem nesnáším, když se někdo v knihovně baví nahlas a nerespektuje, že se sem chodí lidi učit, psát či dělat něco, na co potřebují klid). Nechci být nevrlec a někoho seřvat, tak si přidám volume    (i když to nemá žádný velký efekt), zkousnu situaci a jedu dál. Víc jak půl hodiny to nevydržím a s kyselým výrazem odcházím. Cestou na zastávku se snažím dovolat mamce (bez šance). Vidím z dálky městskou, kterou asi nestihnu. Přidám do kroku, stále jsem daleko (fuck!). Snažím se popoběhnout, milý řidič mě naštěstí vidí a čeká. Jsem happy jak dva grepy, že jsem si ráno koupila dva lístky rovnou. Vystoupím u vědecké knihovny, zkouším znovu volat mamce (nic) a zatím razím přes silnici. V knihovně vracím knížky, přičemž jednu jsem nechala doma. Nevadí. Vrátím, co mám, a jdu na lov knih. S úžasem nacházím vše a ještě jednu navíc, kterou mít neměli. U pultu mi knihovnice řekne, že tu mou šťastně nalezenou mi půjčit nemůžou. Někdo na ní má rezervaci a oni ji nemohli nikde najít. Za což mi děkují. Bezva. Opouštím knihovnu se smíšenými pocity. Znovu volám matce. Nic. Dojdu k nejbližší zastávce, která jede k mámě do práce a kupuji další lístek (ach jak mi chybí lítačka...). Zkouším znovu volat. Konečně! Ano, vezme mě domů. Přijíždí devítka, nejnarvanější autobus, který zatím projel. Kay jedu. Sednu si, čtu si a znovu stejný scénář. Lístek v ruce, oči v knížce a automaticky neřeším jízdu. Zvedám se po pěti minutách, spolusedící na mě nevěřícně kouká. Nevadí. Jedu dlouhých 20 minut v dusnu, spolusedící mi skoro leží v knížce zvědavostí, ale ze slušnosti nic neříkám. Jen čekám, až mi otočí stránku zpátky. Vystupuji, dojdu k mamky práci, odjíždíme. U nás v obchodě si díky vedru koupíme Ruskou zmrzlinu, která mi spadne na již polité kalhoty. Doma se venku vykydnu na letáku s knížkou v ruce a snažím se nic neřešit. U večeře mě již nepřekvapí, že mi vypění flaška s Coke a jsem celá ulepená. Včely nevčely. Po skvělé večeři, kterou se snažím nejíst s přilepeným alobalem, dojdu k sobě nahoru. Zasedám k počítači a čtu si poznámky z přednášek. Bojím se zkoušky, ale říkám si, že horší než dnešek, to být snad nemůže.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Každodenní život v kontrastu... rebarbora 17. 05. 2017 - 21:59
RE(2x): Každodenní život v kontrastu... flagg 17. 05. 2017 - 22:33
RE: Každodenní život v kontrastu... boudicca 20. 05. 2017 - 23:16